Ivan Vyskočil

Spisovatel, herec, psycholog, pedagog, autor a objevitel disciplíny dialogické jednání s vnitřním partnerem Ivan Vyskočil se narodil v roce 1929 na pražském Spořilově. Zde nabyl své první zkušenosti s divadlem a dramatickou hrou a v letech 1946–1947 uspořádal spolu s Jiřím Suchým několik improvizovaných kabaretních představení.

 

Po absolvování gymnázia studoval herectví a režii na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, která byla roku 1949 proměněna na Divadelní fakultu AMU. Jeho pedagogy byli mimo jiné Jiří Frejka, Otomar Krejča či Radovan Lukavský. Po absolvování DAMU v roce 1952 navázal studiem psychologie, pedagogiky a filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde se setkal s prof. Janem Patočkou, který se záhy stal jeho přítelem.

 

Již během svých studií působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech pro mravně narušenou mládež. Později externě vyučoval psychologii a pedagogiku na DAMU a spolupodílel se na výzkumech předních českých psychologů. S Hugem Širokým jako jedni z prvních u nás experimentovali s psychodramatem Jakoba Levy Morena.

 

V roce 1957 začal v pražské Redutě vystupovat spolu s Jiřím Suchým v textappealových pořadech, které odstartovaly nejživější divadelní program 60. let v tehdejším Československu, tzv. hnutí divadel malých forem. V následujícím roce spoluzaložil Divadlo Na Zábradlí, v němž se autorsky podílel na pěti původních premiérách (Kdyby 1000 klarinetů, Autostop či Smutné vánoce).

 

V roce 1962 z divadla odešel a vrátil se do Reduty a tím i k divadlu chápanému jako experimentální dílna. V roce 1963 založil Nedivadlo, v jehož rámci rozvíjel osobitou poetiku narativního divadla a svou představu divadla jako otevřené dramatické hry, spočívající ve zkoušení a prozkoumávání nekonečného množství slovních, situačních a dějových alternativ. S Nedivadlem uskutečnil v Redutě několik textappealových projektů (Poslední den, Křtiny ve Hbřbvích aneb Blbá hra či Meziřeči).

 

V šedesátých letech začaly postupně knižně vycházet i Vyskočilovy experimentální absurdně laděné texty (Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry, Ivan Vyskočil a jiné povídky) a byly uváděny jeho rozhlasové hry (Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic).

Po okupaci v roce 1968 postihl Vyskočila zákaz publikovat. Pro Nedivadlo pak doba normalizace znamenala odchod z Reduty a téměř kočovný způsob života. Spolu s dalšími členy Nedivadla (Otakar Roubínek, Barbora Hocková, Vlasta Špicnerová, Pavel Bošek, Přemysl Rut, Leoš Suchařípa aj.) v různých sestavách pokračoval ve svém zkoumání možností divadla-setkání a divadla in statu nascendi (Nehraje se, Kurz, Rekurz kurzu či Evokace) a (ne)hrál autorské (po)kusy (Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá Hra, HAPRDÁNS, Cesta do Úbic), které patří ke stěžejním projevům alternativního českého divadla normalizačních let.

 

V roce 1968 na mezinárodním kongresu psychologů vedl s Royem Hartem experimentální dílnu v „dětštině", kterou lze považovat za začátek Vyskočilova soustavného výzkumu psychosomatických disciplín. Ty dále rozvíjel během pedagogického působení na Lidové škole umění v Praze od roku 1971. Postupně zde v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikaly koncepty studia a pedagogiky psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti.

 

Po roce 1989 Vyskočil se svými klíčovými spolupracovnicemi z Lidové školy umění (Vítězslava Fryntová, Libuše Válková, Hana Smrčková) přešel na Divadelní fakultu AMU. Přes občasnou spolupráci s televizí a rozhlasem v této době působil především jako pedagog na DAMU, kde byl roku 1992 jmenován profesorem herectví. O dva roky později založil vlastní katedru, která v současné době nese jméno Katedra autorské tvorby a pedagogiky. V roce 2005 mu byl udělen na brněnské JAMU čestný doktorát.

 

Stál u zrodu Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví, jejž vedl v letech 2001–2019.

 

Více na www.ivanvyskocil.cz

vyskocil placeholder.jpg

Ivan Vyskočil v roce 1965

(Foto: Miloň Novotný)

vyskocil 3.jpg

Ivan Vyskočil v roce 1982

(Foto: Oswald Schorm)

se suchym a rutem.jpg

I. Vyskočil, J. Suchý, P. Rut

(Foto: Dušan Dostál)

Odborné texty Ivana Vyskočila